Věštkyně

Pátek, ten nejlepší den v týdnu a to nejen pro mě ale spousty dalších lidí…Jak já jen miluji pátek i ty poslední chvilky za pracovním stolem kdy hypnotizuju hodiny na stěně a očima z dálky tlačím ručičku neúprosně vpřed…dávám do toho všechno...
... huráááá už je tam, kde by měla být a já vyskakuju ze židle, beru připravenou brašnu, boty mám dávno obuté, cestou popadnu kabát z věšáku u dveří a svižně si razím cestu ven.
Na chodbě narážím do kolegů i kolegyň snahou prodrat se k východu co nejdříve. Dole zamávám na pozdrav vrátnému, který tu stráví dnes ještě spoustu hodin. Spokojeně s plnou pusou dobré svačiny na mě pokyvuje hlavou a v očích je znát, že mi přeje hezký víkend bez špetky závisti.
Vstupní dveře jsou otevřeny dokořán snad, aby pojaly tu masu šťastných zaměstnanců, co náhle pozbyli tuto roli a stali se v brzké chvíli hlavně přáteli, manželi, milenci, sportovci, pijany, kýmkoli jen budou chtít a to na celé dva dny.
Držím s nimi svižný krok a mířím už jen vpřed.... přemýšlím nad tím, že místo autobusem půjdu pěšky. Sluníčko od rána krásně hřeje a teplý vítr si pohrává se vším co mu přijde do cesty. Ano, jsem rozhodnut, začnu tento víkend procházkou, pomyslím si a přidám do kroku…
"Práááásk".... leknu se .... uskočím kupředu…snažím se zorientovat... vpravo zahlédnu blížící se auto a tak krok změním v běh ať jsem co nejrychleji v bezpečí….jakmile se má noha dotkne chodníku vím, že se nemusím bát…
Ohlédnu se a vidím hlouček lidí zády ke mně... dívají se jedním směrem a něco si šeptají, nerozumím jim, na chvíli zaváhám jestli se vrátím... ne nejsem zvědavý a lidí je tam i teď už dost.

Najednou jako bych vkročil do jiného světa, takový klid se rozhostil, a čím více jsem kráčel do hlubin parku tím méně byl slyšet zvuk motorů aut, tím ten klid zhoustl a nabyl na velikosti… Jak to, že častěji nechodím parkem, problesklo mi hlavou, to bych mohl každý pátek a nejen pátek.
Na chvíli jsem se posadil na lavičku a sledoval vše kolem, jak se lidé míjejí na kolech, bruslích nebo jen tak po svých. Jak si páry povídají, někteří se smějí, jiní objímají… Mezi nimi poletují ptáci a štěbetají co se děje všude kolem. Slunce pálilo a přesto to nebylo znát a já si přál aby ta chvíle byla co nejdelší.
Rozum mi po chvíli připomněl, že jsem ženatý a je čas se zvednout a pokračovat. A tak jsem poslechl… a nabral směr domov.
Otočil jsem se..... a pozoroval vzdalující se park... místo, které jsem poznal jako uklidňující oázu v tom světě plném chaosu...
.. vzdaloval se mi a stával ze s něj pomalu horizont…Vrátím se, šeptala má duše do dálky a snad brzy doufal jsem já…

Díky žízni nebo snad chuti na oblíbené pivo, jsem ještě zamířil do oblíbeného podniku. Sedl jsem k prvnímu prázdnému stolu, několikrát mával na číšnici,ale jakoby se dívala skrz, ani v pohledu nebyl náznak zájmu…No nic ještě chvíli počkám,...
Chuť na pivo rostla,ale úměrně tomu se snižovala chuť na sebe upozornit.
Hlavu jsem ponořil do dlaní ne ze zoufalství,ale z pocitu, že to vzdám a chlazené pivo si dám až doma.
Tu se nade mnou ozvalo: "Dáš si pivo?" Zvedl jsem oči a stál tam chlapík asi tak starý jako já, křenil se od ucha k uchu a v každé ruce držel půllitřák s pivem. Jakobych ho znal už od pradávna, byl mi tak nějak vnitřně povědomý,ale vzhledově jsem ho viděl určitě poprvé...
"Jasně, že dám", odvětil jsem a usmál se taky, abych nebyl za pitomce… Automaticky bez otázky se posadil, vlastně tím pivem si rezervoval pro sebe místo.
„Jak ti je?" zeptal se
Jak by mi asi při pátku mělo být napadlo mně…
„ Dobře… a tobě?“
„Mi? pořád stejně…“odvětil a upil z plné sklenice.
"Co manželka?"nepřestával s otázkami
"Jak víš že jsem ženatý?"reagoval jsem
"To je skoro každý v tvém věku.."odvětil a znovu se napil...
No jo měl pravdu, bylo to tak…
"Manželka?" Opakoval jsem po něm"…myslím, že je doma…"
...byla totiž ten domácí typ co se drží doma, jen občas vyrazila s kamarádkami,ale to bylo všechno…
"Jaká je?" Ptal se dál…
...ani jsem nad odpovědí moc nepřemýšlel…
„ Nu je docela bezva…“ odvětil jsem a upil si další doušek ze sklenice
„ Včera byla u věštkyně, říkala ti o tom?“

Zamyslel jsem se...Vím, že někde byla, určitě se předtím zmínila, že tam chce jít,ale ne včera, to byla taková jiná, jako vyměněná, tichá …moc se jí nechtělo mluvit, vlastně o ničem jak o tom tak najednou přemýšlím…
Večer mě před spaním políbila na tvář a pošeptala…Mám tě ráda…odvětil jsem, že ji mám rád taky…tohle mi neřekla spoustu let…bylo to zvláštní...

„ Byla jiná viď?...myslím než obvykle“ vytrhly mě jeho slova z myšlenek…
„ Ano a jak to víš?“…musel jsem se znovu napít, ale už nebylo skoro čeho…
„ Vím,..." odvětil …"měl bys jít domů a budeš to vědět taky…"
Tyhle slova mě vyděsila, snad se jí něco nestalo, proč takhle mluví a co po mně chce…přeci ho neznám a tak i on by neměl znát mě…
„ Zaplatím to, nedělej si starosti“ řekl, jako by mi zase četl myšlenky…
"Dobrá,... dík“ řekl jsem narychlo a spěchal domů…Jen co jsem vyrazil... strach o ni se kupil a narůstal až jsem se rozběhl…najednou jsem litoval, že jsem nejel autobusem,ale šel pěšky….

Už v dálce jsem viděl vchod do domu, branka byla otevená, normálně bych ji zavřel,ale teď jsem byl myšlenkami úplně jinde….
"Zuzi, Zuzi…"volal jsem "Kde jsi? Jsi doma?..." Oběhl jsem garáž a v dálce ji viděl sedět se sousedkou Věrkou u stolu, slzy ji stékaly po tváři, Věrka jí podávala jeden papírový kapesník za druhým a ve tváři bylo vidět její bezradnost…
Je v pořádku blesklo mi hlavou, to je hlavní…
Zmírnil jsem krok a už z dálky slyšel Zuzančin hlas…
„ Věděla jsem to,…včera mi to věštkyně řekla, že …"rozplakala se víc…
Věrka si k ní přisedla a objala jí kolem ramen, jen tak beze slov, ty se najednou někam vytratily…
Zuzka pokračovala…
„ Nechtěla mi to říct, ptala se jestli opravdu to chci vědět, že to bude bolestivé,ale že rozhodnutí ponechá na mně…a já byla tak zvědavá, že jsem řekla ano… …a ona řekla…"zavzlykala se a nebyla schopna odpovědět…

Už jsem skoro u tebe Zuzanko, ať řekla cokoli bude to dobré, budu s tebou, probereme to a bude to zase jako dřív…pomyslel jsem si...
…Zuzka se podívala směrem ke mně, usmál jsem se na ni,ale ona se dívala jako by skrz a vyslovila to...
"řekla mi…že manžel zemře, že ho v kartách už nevidí a že to bude brzy…ale že už dnes…vložila tvář do dlaní a rozvzlykala se…
Zastavil jsem se, jakoby mě ta slova přikovala k zemi….
„ Jsem tady, křičel jsem, ale ani jedna se neotočila mým směrem….“

Najednou jako film mi proběhly chvíle dnešního odpoledne, jako bych se na něj díval…na sebe jak kráčím z haly svého pracoviště, otáčím se na vrátného, vycházím ze vstupních dveří a najednou mě něco poposunulo kupředu, najednou vše vidím ,ale úplně jinak…vidím jak do mě vrazilo auto a mé fyzické tělo kleslo k zemi, jak najednou mně obstoupili lidé a můj stín vidí ten hlouček, a nedbá toho a míří do parku…najednou mi bylo tak lehce, …ano…a už vím proč…u stolu pak se mnou seděl anděl smrti…proto mi přišel tak povědomý…setkali jsme se totiž už mockrát v minulosti, právě když na konci životů přicházely mé poslední chvíle…a proto mě tolik znal…

Vidím Zuzanku, cítím její bolest a jsem tak bezradný, nemůžu jít k ní, nemůžu ji obejmout, nemůžu a nebudu moci…jak to všechno zvládne…
„ Zvládne to….“ ozval se za mnou hlas...Otočím se a byl tam …můj společník od stolu…“Opravdu to zvládne…pokýval hlavou a naznačil mi, že je čas jít…
Naposledy jsem vzhlédnul směrem k Zuzi, mé báječné Zuzi a vyslal ji spoustu lásky,... té poslední…zvedla oči a podívala se mým směrem…
"Zvládne to..." zašeptala má duše... já se otočil a následoval svého průvodce…