Vždycky jsem myslel, že vládcem může být jenom muž - silný, odvážný, moudrý a bohatý... U nás to vůbec neplatí. Netuším jak a kdy se to stalo, ale vládcem naší rodiny je moje babička. Vůbec není silná, se vším ji pomáháme někdy i vyjít do schodů. Odvážná taky nebude, když vidí pavouka začne křičet. Moudrá nevím - o světě, ale už ví docela dost, mám rád, když mi o tom večer před spaním povídá, když jsem u ní na víkend. A bohatá? Taky není, pořád říká, že je všechno drahé a dědu prohání po obchodech kvůli tomu co je levnější. Nevím kdo ji zvolil, ani jak se k vládě dostala, ale celá rodina ji poslouchá a dělá vše co si přeje. Babička chce o nás vědět všechno, o tom co děláme, kde jsme i to co chceme... všem povídá co mají a měli by dělat i říkat....i mi. Je mi šest a chtěl bych některé věci dělat sám. Babička tvrdí, že jsem moc malý a nerozumím tomu, ale až vyrostu tak prý budu vědět co a jak. Ale tohle říká i tátovi a ten už je fakt velký. Děda, většinou mlčí se skloněnou hlavou, a když chce občas něco říct... a jen se nadechne, babička se na něj přísně podívá a on si to najednou rozmyslí a neřekne nic. Je mi ho líto. Proč babičku všichni poslouchají na slovo a dělají všechno co chce, to nechápu. Takovou velkou moc má moje babička. Občas se mi podaří převzít její vládcovství a to, když se jí smutně podívám do očí a řeknu: "Babi prosím..." z babičky je rázem někdo jiný a já jsem šťastný, že to funguje.