Lidé občas vzpomínají na léta kdy se naučili plavat. Kolega například rád vzpomíná na to jak spadl ve třech letech do septiku a ejhle... malý plavec byl na světě. Další kamarád zavzpomínal, jak ho k tomuto umu poté, když jeho pas objímalo nafukovací kolo s labutí hlavou a byl terčem posměchu svých vrsevníku řekl: ,,Dost!" Vrhl se do hlubin rybníka a stal se rovnocenným členem kolegia.
Já jsem se naučil plavat před nástupem na ZDŠ. Psal se horký rok 1968 kdy k nám vpluli na delší návštěvu kamarádi ze SSSR. Samozřejmě, že já jsem z toho neměl žádný rozum. Bylo krásné léto a rodiče mě vzali poprvé sebou na dovolenou k Vranovské přehradě. Pohled na hladinu byl úžasný, ale já jako neplavec jsem musel trávit vodní radovánky v jakémsi dřevěném bézně pro neplavce. Byla to prkenná podlaha se zábradlím ve vodách přehrady, kde mě rodiče šoupli a měli klid.
Já jsem byl neukázněné dítko a tak jsem lozil po zábradí a skákal čile do bazénu. To se mi stalo osudným. Po jednom skoku se pode mnou pro- lomila shnilá podlaha, to se mi stalo osudným a užitečným, jelikož moje záchranné pohyby vedly k začátkům mé plavecké kariéry. Ani jsem sám nechápal jak jsem přešel rychle ze stylu "Čubička" na "Žabáka". S radostí jsem běžel oznámit výsledky plaveckého výcviku vedeného vlastní perso- nou. Rodiče nevěřili a o to víc byli překvapeni dokonalosti mého stylu za tak krátkou dobu.
Ale já bych chtěl poukázat na věc, nad kterou se málokdo pozastaví. Plavecké začátky každého z nás, ať už nynějšího plavce, či neplavce za-čaly už v matčině lůně. Tam jsme se učili šlapat vodu a plavat znak, což naše matky značně pociťovaly. Takže pánové a dámy nehádat se kdo se naučil plavat dřív, ale kdo dřív zapomněl plavat a pak se to zase naučil.
Jsem velký fanda porodu do teplé vody a pokračování plaveckých hodin novorozenců - kojenců, ono totiž člověk je vlastně obojživelník.