Bourali jsme zdi, v šustce a teplácích s lampasy.
Bourali jsme zdi pro svobodu a vidinou v lepší časy.
Pak jsme sedli unavení do houpacího křesílka,
svobodu jsme nasávali "Jak krásná je to idylka! "
Houpali nás dlouhou dobu i z leva rovnou doprava.
Fabriky nám už nepatří, spolkla je velká ponrava.
Teď stavíme nové zdivo, silnější s výškou do nebe.
Stavíme je i mezi sebou, ať neslyšíme a nevidíme na sebe.
V občance už nemám jméno, jen emailovou adresu.
Internetem přes to zdivo ti svoji zprávu donesu.
Usedl jsem do křesílka u zdi s výškou do nebe,
aby jsem si nostalgicky zavzpomínal na tebe.
Snad na to přijde jednoho dne, spousta našeho národa,
kde vlastně je v duších našich uvězněná svoboda.
Až na to přijdeme snad ještě zvedneme, velké kladivo bourací.
Ucítíš ten krásný pocit, když svoboda se opět navrací.