Hřích

Ráno mě vzbudil nařízený mobil. Ještě se chvíli převaluji v posteli a dávám si dohromady, co všechno mě dnes čeká a nemine. Mám totiž v plánu zajet na chalupu do Starého Zubří a provést tam jarní přípravy na novou chalupářskou sezónu.

Moje plánování rozptýlí manželka:
„Pojď snídat, máš kafe na stole."
Po ranní hygieně zasednu ke stolu a klasicky, jako již celých třicet let, dostávám rázné instrukce.
„Nezapomeň klíče od chalupy. Natři ty dubové stoly na terase. Oprav ten zámek do sklípku nebo se tam zabouchneš a už nevylezeš ven. Posloucháš mě vůbec? Jak bych mluvila do větru.“

Prostě každý den stejná písnička.
Vzal jsem batoh a vyrazil na parkoviště. Nastartuji auto a ozve se strašný zvuk z výfuku. Vylezl jsem z vozu a sklonil jsem hlavu pod své auto, odkud vycházel ten hrozný kravál. To, co jsem si myslel byla pravda. Hrůza, po katalyzátoru zbyla na výfukovém potrubí je mezera. Na našem sídlišti běžná věc. Rudý hněvem jako krocan jsem se vrátil domů, abych se vyplakal své choti.
„Zavolej na policii a nahlas co se stalo, já pojedu na chalupu vlakem."

Můj vztek zmírnil až příjezd vlaku do stanice. Už několik let jsem nejel vlakem, a tak to pro mne bylo něco exotického
Sedl jsem k oknu a v klidu jsem pozoroval, jak se příroda probouzí ze zimního spánku. V Havířově přistoupila sympatická blondýna, asi v mém věku a zamířila hned ke mně.
„Dobrý den, prosím Vás je zde volné místo?“ Samozřejmě jsem přikývnul Cítil jsem, že ve mně začíná fugovat chemie jako za mlada.
Po několika minutách jsem přerušil mlčení a monotonní šum vlakových dvoukolí.
„Smím se zeptat, kam cestujete?"
„Jedu k tetě do Zubří. Do Starého Zubří."
No to je náhoda. Já tam jedu taky.
„A jak se teta jmenuje?"
„Anna Ulrychová."
„Tetu znám velice dobře, má chalupu od nás třista metrů. No to je ale náhoda."
Samozřejmě, že naše debata se soustředila okolo tety dotyčné šťabajzny paní Ulrychové.
„Dovolte, abych se představil, Jan Hrubý."
„Těší mě, Lenka Břízová. Za svobodna Ulrychová."
„No to snad ne, Vaše teta mi o Vás často vyprávěla. Žijete určitě s manželem v Norsku. Tuším v Bergenu."
„Ano, máte pravdu, Honzo. Babička se mi o Vás také zmínila."

Mezi námi začaly přeskakovat jakési jiskérky souznění. V hemisféře mi probleskla otázka – „kde je Váš manžel?", ale znělo mi to trochu nezdvořilé, co kdyby byla čerstvě rozvedená nebo dokonce vdova.
Z vlakové stanice v Zubří jsme museli ještě autobusem a potom pěšky do Starého Zubří. Ochotně jsem její tašku přehodil přes rameno a stoupali jsme vzhůru, a s tím stoupaly i mé ambice Lenku poznat, co nejblíže.
„Určitě se Lenko musíte u mne zastavit, mám ve sklípku výborné Rulandské šedé i modré z Moravy, ročník 2010, také 2013."
Lenka se jen usmála a pronesla:
„Víno z Moravy, tak to je moje slabost, určitě Vás na té Vaší chalupě navštívím."

Došli jsme k chalupě paní Ulrychové. Rozloučili jsme se s tím, že se Lenka k večeru za mnou staví, zhruba asi kolem 18 hodiny. Ještě jsem ji nabídl své telefonní číslo. „Potom, až přijdu“ zavolala a zamávala mizející mezi větvemi zahrady.
Došel jsem k chalupě rozjařený jako dvacetiletý chachar, asi jaro. Nečekaná situace mně zalila mízou jako v mládí. Nebýt vlastně těch parchantů, co mi ukradli ten katalyzátor, tak jsem nepotkal tu krásnou top bytost. Odemknul jsem dveře, otevřel všechna okna, abych vyvětral zatuchlý vzduch a šel jsem se posadit ven na lavičku. V hlavě jsem si začal srovnávat povely mé zlaté manželky a byl jsem zase zpátky na zemi, ale zároveň se mi do mysli vkrádala švarná Lenka.

Po malé svačince jsem se pustil do natírání dubového nábytku kvalitní olejovou barvou. Je to činnost, která mi vždy šla od ruky. Náhle jako člověku křesťansky založenému se mi do mysli vkrádaly myšlenky.
„Honzo, máš právo být nevěrný? Můžeš to provést své milované Jiřince? I myšlenka může být hřích. Vzpomeň si na Bibli: „6.9. přikázání a podle apoštola Pavla: Nesesmilníš a nepožádáš manželky bližního svého."
Potom jsem si ale ulevil výkladem Bible:
„Pokud se hřích nestává pravidelnou součástí tvého života, pak ti může být odpuštěno, pokud ho již nikdy více nezopakuješ."
Takže vlastě tak moc se zase nemusí stát.

Dotřel jsem zahradní nábytek a přestal jsem zpustle myšlenkovat. Podíval jsem se na hodinky, které mi napověděly, že za hodinu přijde dámská návštěva. Nanosil jsem vodu v barelech z nedaleké studánky a vykonal jsem sparťanskou hygienu v malých neckách. Nachystal jsem něco na zub z mých bio domácích konzerv z loňského roku. Tak, teď už jenom zajít pro víno do sklípku, který se nacházel v hospodářském stavení vedle chalupy. Otevřu dveře a sejdu deset schodů. Naskýtá se mi krásný pohled. Regály s archivním vínem mi rozzáří duši. Otevřel jsem jednu láhev a okoštoval jsem loňský ročník Moravského Rulandu, který chutnal famózně. Při vzpomínkách na Pálavské vrchy jsem zjistil, že mám v sobě celou sedmičku. „Je to dobré na kuráž než pohostím Leničku."
Vzal jsem dvě láhve, jednu pod paží, abych mohl zamknout sklípek a spěchal jsem v ústrety krásnému romantickému večeru. Před pootevřenými dveřmi mi spadly klíče na schody, sehnul jsem se pro ně a v tom zpod paže mi vypadla jedna z láhví. Ve snaze zabrzdit její pád jsem vrazil hlavou do dveří, které se rázem zabouchly. Položil jsem zbylou láhev na schod a z plna hrdla jsem zaklel. Vsunul jsem klíče do zámku… ten se však otáčel volně zcela naprázdno a ne a ne splnit svůj účel. Vtom jsem si vzpomněl na manželčina slova:
„Oprav ten zámek, nebo se tam zabouchneš a už nevylezeš ven."
Po čele mi stékal studený pot a opakovaně jsem otáčel klíčem, jak doleva, tak i doprava, občas jsem si i kopl do dveří.
„To se musí stát zrovna dnes?"
Jelikož Lenka už musela být na místě, tak jsem začal volat o pomoc. „Lenkóó. Lenkóó…"

Marné bylo volání, palce na noze utrpěly značné kontuze, chladno mi začalo lézt pod krupón, větrací okno je tak malé, že by jim prolezl jezevčík, mobil jsem nechal v chalupě. Při tomto výčtu jsem si otevřel další láhev vína a vymýšlel nějakou strategií. Bylo již 19.30 hod, když jsem zkusil znovu otočit klíčem v zámku. „To snad není pravda“ vyhrklo ze mne, když zámek povolil po prvním otočením klíče. Zamířil jsem rychle do chalupy.
Nikdo tam nebyl, ale za to na stole byl vzkaz.
„Milý Honzo. To, že jste si ze mne vystřelil a nechal mě čekat skoro hodinu na Vaše skvělé víno z Moravy, pro které jste asi vyrazil pěšky do Valtic, je nehoráznost. Mám velikou radost i z toho, že jsem si sedla na Vaši čerstvě natřenou lavičku, která mi zničila celý nový vycházkový komplet v hodnotě 4000 nok. Děkuji za krásný, nezapomenutelný večer. Na oplátku Vás zvu k nám do Norska, kde slovo chlapa má nějakou váhu. Lenka."
Co k tomu dodat? Fopá je slabé slovo. Průser tomu sedí víc. Druhého dne jsem spravil zámek a cestou na vlak jsem se stavil u Ulrichů. Lence do debaty moc nebylo, ale když jsem ji vylíčil, co se všechno včera odehrálo, tak se dala do smíchu až ji vyhrkly slzy do očí. Mi do smíchu tedy rozhodně nebylo a raději jsem se rychle rozloučil.
„Honzo, tak snad příště, a když natřete lavičku, tak tam dejte cedulku. Hlavně už vím, kde Vás mám na té chalupě hledat. Tak za rok."

Musím přiznat, že cesta zpátky nebyla už tak veselá, ale měl jsem dobrý pocit z toho, že nedošlo ke spáchání hříchu, z kterého bych se musel vykoupit třeba tím, že budu vynášet odpadkový koš a vytírat schodiště celý měsíc.

Doma jsem byl vřele uvítán svou ženou, které jsem vyprávěl, jak bravůrně jsem všechno zvládnul. Prostě chlap k pohledání. Samozřejmě jsme si u toho dali láhev Rulandského šedého, kterou jsem dovezl z chalupy.