S holými zadky. Jó, když jsem se narodil, to byly krásné časy, neměl jsem žádný zub, jen řídké světlé vlasy. Když kručelo mi v bříšku, hlasitě jsem křičel "Papů!" Že všichni podle mých not skákali, to sotva už dnes chápu. Za energie neřešil jsem vůbec ceny, zahřály mne bez problému naplněné pleny. Neřešil jsem řidičák, všude jsem byl hned. Všichni nad kočárkem skláněli se "Ó, ten je sladký, jako med." Za nějaký čas naučil jsem se používat nohy, poslouchal jsem lichotky "Ten má pro sport vlohy". Jak jsem se tak vyvíjel, přišly prví lásky, rodina, pak děti, člověk ani nepostřehnul, jak ten život letí. Snažil jsem se usilovně, vybudovat hmotné statky, šel jsem tvrdě za svým cílem, nedíval se zpátky. To, že muži nestárnou může někdy bolet, oni nejspíš dětinští, když přicházejí do let. Jó, dnes už jsou zpět ty zapomenuté časy, kdy už jsem měl první zub a světlé, řídké vlasy. Opět nemám řdičák a jezdím si v kočárku, když mne moje drahá žena vezme, krmit ptáčky do parku. Energie neřeším, zase plním pleny, nevnímám už starosti mojí drahé ženy. V lůžku čekám na večeři, až dostanu papů. Toť poslední jsou moje řádky, trochu ještě chápu. Muži mají v životě budovat hmotné statky, ze světa však odcházejí, tak jak přišli... ...jen s holými zadky.