Dopis k rukám redaktora TV-BD1 Petra Skuliny
Dobrý den vážený pane redaktore. Nezlobte se na mne, ale po zhlédnutí vašeho příspěvku v televizních novinách, natočeného s moji dcerou jsem nucen uvést věci na pravou míru.
Jmenuji se Vojtěch Skřivan, deset let trávím v domově pro seniory v Havířově, kde je o nás velice dobře postaráno. V televizních novinách vaší televize se moje dcera vyjádřila, jak moc ji mrzí uzavření domovů pro seniory a jak trpí, jelikož nemůže obejmout sváho otce. Jenom plané řeči. Před třiceti lety moje dcera dostudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde se také hned po ukončení studia provdala za majitele stolařské firmy Josefa Tluka. Hned po sňatku začali stavět v Počernicích rodinný dům, na krerý jsem jim přispěl nejen finanční částkou 1 800 000 Kč, ale i svou pracovní iniciativou, a to jen proto, že mi slíbili sdílet s nimi bydlení v jednom z jejich pokojů v domě. Během stavby stále chyběly peníze, tak mi dcera navrhla ať prodám byt v Havířově "Vždyť stejně budeš tati bydlet s námi."
Po zkušenostech a poznávání se zetěm během stavby, jsem byl nejistý jestli to vůbec mám přijmout. Jeho chování bylo na můj vkus až docela příliš povrchní a vypočítavé, ale podlehl jsem andělské tvářičce mojí dcery. Prodal jsem byt a bydlel v maringotce na stavební parcele. To byl pro mne Nouzový stav pane redaktore, který trval téměř rok. Každý měsíc jsem ze své renty přispíval na stavební materiál. Dům byl dokončen a já se mohl nastěhovat s dětmi do luxusní vily. Stal jsem se dědou dvou vnoučat, které měly už 4 a 6 let, když jsem dostal starobní hornický důchod a byla mi odebrána renta. Tím začaly první problémy, jelikož zlaté prasátko omezilo přísun do rodinného rozpočtu. Zeťak začal hledat na mou osobu malé chyby, aby z nich udělal megaproblém, což se mu v ovlivňování dcerky i vnoučat vedlo. Vše vyústilo po zhoršení mého zdravotního stavu. Starý důlní úraz pravé dolní končetiny, se projevil tak zle, že v kombinaci s cukrovkou jsem o ní přišel. Tím začal Nouzový stav č.2.
Podobně jako u prodeje bytu začalo přemlouvání o mé umístění do domu senioru v Praze.
Cítil jsem, že to tak bude lepší než si nechat šlapat po své důstojnosti. Byl jsem stále v kontaktu se svým dlouholetým kolegou a spolupracovníkem z dolu Lazy, Petrem Jíchou, který trávil stáří v Havířovském domově seniorů. Po dlouhých peripetiích, jsem se tam s pomocí boží dostal. Po několika letech mi skončil "Nouzový stav" cítil jsem se svobodně a s Petrem vymýšlíme ptákoviny jak na šachtě, tak i sestříčkám občas zvednem náladu. Dcera za mnou spíš nechodí, kdo by jezdil za tátou 400km, hlavně když už je nepoužitelný. Vidíme se 1 až 2 krát za rok, ukáže mi fotky vnoučat z dovolené, postěžuje si na své i manželové pracovní vypětí a fičí navštívit spolužačky z Havířovského gymnázia. V srdci je mi všelijak, ale za ta léta jsem se s tím musel popasovat, nebyl jsem nikdy fňukal.
Pane redaktore Skulino, musel jsem reagovat na vaší reportáž TV-BD1 a myslím si, že konkrétně moji dceři Nouzový stav přímo vyhovuje a hrála jen divadlo na city diváků.
Podobné reportáže jsou už klišé. Dne 16.1. jsem oslavil 80 let svého trvání a stále mi nepřišla gratulace od rodiny, asi opět zapomněli, ještě že mám přeživší kolegy z práce.
Jen bych chtěl sdělit, že Nouzový stav se některých z nás vůbec nedotknul a pokud má někdo pocit, že mu rodiče chybí a je zdravý, tak ať si rodiče vezme domů, kde jim může opětovat svou lásku a péči.
Děkuji za pochopení a přeji krásný den.
Vojtěch Skřivan
Tento článek je vymyšlený podobně jako jméno redaktora a TV, ale koresponduje s opravdovým příběhem.