Začaly moje třetí prázdniny a já jako každý malý kluk jsem se těšíl, že pojedu opět ke svému strýci Jindrovi na chalupu do Starého Zubří. Letos to ale bylo jiné, jelikož otec říkal, že s náma nemůže jet v první den prázdnin, ale až ten druhý. To starší brácha Standa nemohl přijmout a proto pronesl "Je mi 12 let a tak tam s Pavlem zajedeme sami o den dřív." Otec o tom nechtěl ani slyšet, ale brácha svou neodbytností uměl skálu naučit chodit. "Tak jo, tady máš klíče a žádné vylomeniny, přijedu za váma druhý den."
Ráno jsme se s batohy vydali na vlak do Veřovic. Odkud jsme šli pěšky do S.Zubří. Po čtyřech kilometrech jsme došli k chalupě "Ten pohled na starou dřevěnici na krásné samotě u lesa, provoněný vůni louky pod chalupou byl nenapodobitelný." Brácha odemknul dveře a dle instrukcí otevřel všechna okna. Vyrazili jsme s vědry ke studánce "Vzdálené třista metrů" pro výbornou vodu, jak na pití tak na mytí. Ve studánce obrostlé kapradím a mechem jsme pozorovali čolky kterým z břehu dozoroval mlok. Cestu zpátky jsme si krátili sběrem lesních jahod a borůvek. Když jsme dorazili, dali jsme si usmažené řízky a hned na to jsme vyrazili do lesa na houby. Nasbírali jsme nějaké kozáky a pár praváčků. Večeře byla jasná. Nádherný den.
Večer se spustil slabý deštík, zalezli jsme do chalupy. Sedli jsme si na zápraží a kochali se hudbou, kterou dirigoval les společně s deštěm a větrem. Najednou povídám Standovi: " Podívej tam dole u lesa někdo stojí a dívá se na nás." Byl to muž ve tmavém pršiplášti s kapucou a nebylo mu vidět do tváře. "Kdo to může být." Říká Standa a dodává:" Strejdu už tady dvakrát navštívili zloději." Neměl jsem z toho dobrý pocit. Zavřeli jsme se do chalupy a podívali se z okna, ale postava už tam nebyla a tak jsme se dali do hry "Člověče nezlob se". Najednou za dveřmi se ozvala rána a řinčení plechu "Co to bylo!?" Díváme se na sebe, Standa šel do kuchyně a vzal dva nože, přičemž jeden mi podal. Dušičku jsme měli oba malinkou. Po chvíli slyšíme "Mňauuu!" Oba jsne si vydechli, byla to kočka od sousedů z chalupy vzdálené asi třista metrů. "My jsme ale posery." Říká brácha a jsem odvětil:" Já jsem se vůbec nebál." Tak jsme se šli umýt do škopku a šup do postele. Brácha mi začal vyprávět příběh bývaláho majitele chalupy "Krpelíka", který se oběsil hned za chalupou v lese. Nic lepšího mi nemohl říct na dobrou noc, super pohádka Ovčí babičky. Standa se smál se slovy "Posera posera!!"
Najednou se podíval do okna a zařval hrůzou, já jsem nemhl řvát, to abych se nepochcal. V okně se objevila hlava zahalená kapucou. Brácha skočil ke mně do postele: "To je on ten hajzl od lesa, doufám, že jsem dobře zamknul. Nebylo se kde dovolat, byli jsme dáni na milost a nemilost tomuto Monstru. Hlava na pár sekund zmizla, ale za chvíli se ozvalo bušení na dveře.
To už Standa měl nůž v každé ruce a já jsem třímal cep na obilí, který visel na zdi jako rekvizita. Bouchání utichlo, ale ten hrozný přízrak se objevil zase v okně. Sundal si kapucu a přilepil svůj nos na sklo, až ho rozlplácl do tvaru přezralého fíku. Najednou slyšíme jak křičí "Jindro jsi tam!" Podíváme se blíž, a on to byl pán Pobořil, místní soused. Vydechli jsme si a odemkli dveře.
"Nazdar kluci kde máte strejdu Jindru, myslel jsem, že je tu zas nějaký zloděj." On totiž strejda se vždy pozdravil s panem Pobořilem když přijel, tentokrát se tak nestalo a tak dobrý soused šel očíhnout situaci. Netušil co tím způsobil v naších dušinkách, já jsem dokonce dostal menší zimnici. To víte v 8mi letech člověk není žáden velký hrdina.
Prázdniny pokračovaly ráno příjezdem otce, počasí se umoudřilo, všechny dny strávené na chalupě byly bezva a já mám vzpomíky na celý život.