Bylo štědrodenní ráno a já jsem přišel domů po noční. Odemknul jsem dveře, potichu jsem vniknul do postele, abych nevzbudil děti a s pocitem, že se aspoň trochu vyspím jsem ulehl do postele. Jako vždy všechno idealizování pašlo v ......daleko. Vzbudí mě křik mladší dcery Klárky... " Tatí, tatí Lucka mě nechce pustit k počítači." Měla zapíchnuté lokty do mojeho hrudníku a z očí ji tekly krokodýlí slzy. "Holky vy toho tátu nenecháte vyspat ani na Štědrý den - už toho nechte." Okřikla je matka a zároveň moje drahá manželka z kuchyně. Připadal jsem si jak hromosvod, kterým proletí 100 MV. Najednou jsem, ale ucítil vůni vánočky a hrachové polévky bublající na plotně a vstoupil do mě ten krásný pocit svátečna. Holkám jsem vypnul počítač a poslal je do lesa nasbírat čerstvé jmelí, bylo mi úplně jedno jestli nějaké najdou nebo né, protože v záloze jsem měl to, které jsem nasbíral cestou z práce domů. Byli jsme s manželkou na chvíli sami a tak jsme si rozvrhli úkoly, které nás ještě čekají do Štědrovečerní večeře. Já jsem dostal jednoznačný úkol, tak jako každý rok: Zabít kapra, naporcovat a jemně potřít česnekem.Před mordem němé tváře (kapra) si vždy dám štamprličku slivovice...notak vlastně dvě.Manželka zatím balí dárky, na které spotřebuje snad tři kilogramy papíru a říká. Holky stejně budou zklamané z toho, že jim opět nepovolíš psa. Žáden pes... kdo ho bude venčit... já, já a zase já! A veterinář taky neni zadarmo. Prostě žáden pes, tam už mají křečka a tečka. Přišel čas na štědrovečerní večeři. Na stole nesměl chybět talíř navíc, pro případného nečekaného hosta. Pod porcelánovým servisem nesměly chybět peníze, to proto aby se nás držely celý rok a šupiny z kapra byly poházeny kolem svícnu, údajně z toho samého důvodu. Potom, co jsme uspěšně absolvovali večeři bez újmy na zdraví, tím myslím bez kosti v krku a rozpůlením jablíčka, aby se ukázala hvězdička se už holky netrpělivě vrtěly a žadonily. "Už můžem?" Uchopil jsem zvoneček a tak stvrdil útok na dárky. Klárka s Luckou horlivě rozbalovaly dárky a balící papíry z halenek, ryflí ,kalhotek, ponožek a knížek létaly po celém bytě. To trvalo pouhých deset minut. To hlavní si nechaly na konec. Krabičku 15/20cm. Po rozbalení... Povzdech... Pche Samsung Galaxy A. "No no no, na dražší si musíte počkat až budete vydělávat", okřikla je manželka. Pak už bylo ticho, holky byly upnuty na displeji mobilu. Posbíral jsem balící papíry, abychom se mohli doma normálně pohybovat a šel jsem je vyhodit na dvůr do popelnice. Vkládám je do kontejnéru a najednou vnímám nějaký pohyb kolem nohou. Podívám se pod nohy. Na mě se kouká malé štěně a začíná potichu kňučet. "Kde máš pánička povídám" a dívám se po okolí. Bylo to asi osmitýdení štěně kokršpaněla. Šel jsem ke vchodovým dveřím a štěně cupitalo za mnou. "No to nemůžeš, pániček nebo panička by ti dali." Procházela okolo nějaká paní..."To je váš Punťa," prohodil jsem lakonicky. "Není" a pokračovala v chůzi. Došlo mi, že tu něco nehraje. Vzal jsem to ubohé stvoření na ruce a chodil asi patnáct minut po okolí v domnění, že se objeví majitel. To už jsem měl olízanou celou mordu. Začal jsem kalkulovat s tím, že jde o nevhodný dárek a vzpomněl jsem si na dopolední debatu s manželkou. Moje citlivá povaha zavelela... Jdeme domů! Odemkl jsem dveře. "Proboha, kde jsi taťko byl, mamka už chtěla vyhlásit celostátní pátrání." Vstoupím do obýváku, a to jste měli vidět. Holky odhodily mobily na stůl a jejich čtyři ruce, připomínajíci chobotnici mi vyrvaly kokříka z náruče. "Tak táto takové překvapení jsme od tebe nečekali, no ty jsi borec." Manželka měla slzy v očích a srdečně mě objala. Po prozkoumání pohlaví, začala přestřelka o udělení jména. Po kompromisu to vyhrálo oslovení Maxík. Konečně to ze mne muselo vypadnout. "Holky Maxík není náš, je buď ztracené nebo odhozené štěně. Zítra vyvěsíte fotky Maxíka po okolí domu. Pokud se někdo ozve, tak mu ho musíme vrátit. Pokud se nikdo neozve, bude náš." Maxík strávil noc s dcerama v pokojíčku. Dodnes mám v živé paměti, jak se dohadovaly, že ho stejně nikomu nevrátí. Naštěstí se nikdo nepřihlásil. Po dvou letech pustil barvu kluk z vedlejšího domu, že táta jim vyhodil dárek od mámy a probrečeli celé Vánoce. Nesměli o tom mluvit. Já jsem byl rád, že jsme našli dalšího člena rodiny a holky zapomněly aspoň o Vánocích na mobily. I ten talíř navíc na stědrovečerním stole nabral smysl. Byly to naše nejhezčí vánoce.