Jednoho všedního dne jsem dostal nápad, psal se rok 1994. Na dole Lazy nás strašili s tím, že po navršení expoziční lhůty dostaneme padáka se slušným odstupným. Můj tchán Jan pracoval tou dobou v Německu na výstavbě letištního hotelu v Mnichově. Firma, u v které pracoval čekal podobně špatný osud. Vytěsnily ji jiné firmy. Proto, jsem si řekl, že postavím na svém pozemku dílnu zaměřenou na vzduchtechniku, tchánův obor. Honza(jsme si tykali) mi moc nevěřil. Ale já jsem jel jak pila, dřív než jsem, dostal stavební povolení už stála hrubá stavba 100m2. To už Honza nepracoval se svou montérskou firmou, bral to těžce...myšlenky se mu honily hlavou. Říkám mu:" Nezoufej bude dobře." A nebylo. Dne 30.7. jsem prováděl betonový potěr na střeše dílny. Už se mi v hlavě rodily myšlenky jak dílnu vybavit. Najednou přijíždí ke stavbě auto. Vystupuje 21letá švagrová Aneta...slzy a vzlykot nejdou z dálky přehlédnout. Co se stalo, zakřičím ze střechy a běžím rychle dolů. Vypadlo z ní jenom Honza. Měl jsem rovněž syna Honzu, napadlo mě že se jedná o něho. Táta... a zase vzlykot. Bylo mi jasné, že to nevěstí nic dobrého. Byl bych radši kdyby tam stála, brečela a koktala do dnešního dne, jen aby to nevyslovila....Táta je mrtev. Vlezl jsem do důlního vozu, který mi sloužil jako vodní nádrž, abych se zchladil, probral či vzpamatoval. Nevěřil jsem, že může vyučeného elektrikáře usmrtit to s čím si s lehkostí pohrával a věděl jak s tím naložit. Bylo horko a asi sehrála úlohu únava. Proplachoval na chatě el.stříkací pistoli pod proudem a nevšiml si, že na zemi je nacákána voda z vedlejší sprchy. Úlohu sehrála nepozornost a momentální indisponovanost. Plány se zhroutily...zmizel uznávaný člen rodiny - 30.7.1994 ve věku 49let. Celý den jsme utěšovali jeden druhého a řešili proč a jak se to mohlo stát. Šel jsem vyčerpaný spát do obývacího pokoje v 23hod. V noci mě vzbudí světlo přicházející otevřenými balkónovými dveřmi. Záclona se volně pohybovala...jakoby skrze ni vcházel do pokoje tchán, nemluvil jen se díval svým vážným a zároveň rozvážným pohledem. Já jsem se ohromený zvedl z postele...a v tom jsem se probral. Uvědomoval jsem si jen ztěží, že je to sen. V pokoji bylo totiž stále světlo jako za silného úplňku. Záclona se mírně pohybovala v otevřených dveřích balkónu. Byl jsem na rozpacích. Ráno vše popíšu manželce, která mi řekla, že když jsem usnul, otevřela balkónové dveře. Život šel dál, museli jsme se s odchodem tchána a táty vyrovnat. To nás možná utvrdilo v tom, že počneme druhého potomka, abychom doplnili stav rodiny. Povedlo se za tři měsíce od tragické události. Syn Filip se narodil 27.7.1995. Skoro přesně po roce kdy zemřel jeho děd a zcela v přesný den jako jeho druhý děd (můj otec). Ale co bylo zarážejíci, měl na týle hlavy stejný ornament jako tchán. Takzvaný oheň, znaménko jakoby mapka Polska. Další zvláštnost se odehrála, když se poprvé postavil na nohy. Montoval jsem žárovku v předsíni natahoval jsem se co to šlo, ale v pohodě. Moje žena začala křičet ať si jdu s malým udělat pořádek, že pořád tahá židli od stolu a jemně mu rukou načechrala plínky. Synek začal ronit slzy a po čtyřech došel do předsíně a ukazoval na žárovku kterou jsem montoval. Pochopili jsme a zároveň nepochopili jak dítě 12 měsiců napadne, že židle by přišla vhod. Další zvláštnost je, že syn od 3 let maloval auta a plně se jim věnuje dodnes a to fanaticky. Já vím akorát, kde se dolívá benzín. Zato tchán spravoval auta celé ulici a byl v tom machr. Podoba synka celý tchán. Tak si říkám jestli ten úplněk nebyl něco nadpřirozeného. Úplněk v roce 1994 byl dán astrologicky na 22.7. přitom jsem ho zažil 30.